Design a inženýrství musíte propojit. Jinak pak máte produkty, které vypadají, ale nefungují. Nebo naopak

Jako studentskou práci navrhla Tramvaj pro Prahu a obdržela za ní Cenu Národního technického muzea, kde bohužel, pro naše hlavní město, i tento návrh skončil. S tramvajemi se ale tímto projektem do budoucna nerozloučila. Jako diplomovou práci pak připravila sadu erotických pomůcek pro ženy, za které získala Národní cenu za studentský design 2011 a v roce 2016 pak prestižní ocenění Red Dot. Začátkem letošního roku obdržela po druhé ocenění Red Dot, tentokrát Honourable Mention 2019 za mimořádný počin v designu a konstrukci produktu, které vyhrála v konkurenci více než 5 500 produktů, za modrou elegantní vyhlídkovou tramvaj T3 Coupé. Jsme patřičně hrdi, že na tuto tramvaj byly použity naše lakovací materiály a proto jsme neváhali ani chvíli a využili možnost nadanou mladou designérku Annu Marešovou v jejím letenském studiu Anna Marešová designers vyzpovídat.

   
Jak jsme pomáhali lakovat tramvaj T3 Coupé krok za krokem. Vice info najdete zde

 

Kdy vznikla myšlenka, že byste se chtěla stát designérkou a touto prací se živit?

To vzniklo poměrně pozdě, protože jsem mezi střední a vysokou školou pracovala. Dělala jsem produkčníu hudby a pak u divadla. Měla jsem ale vlastně potřebu, že bych něco chtěla tvořit sama, protože do té chvíle jsem se starala hlavně o lidi kolem. Chtěla jsem dělat něco kreativního. Hlásila jsem se na různé umělecké obory, včetně textilního, protože mi přišlo, že jediné, co trochu umím, je šití. Přišlo mi troufalé hlásit se na design. Během tří let jsem absolvovala asi sedmery přijímačky, s tím, že jsem se musela začít zabývat třeba kresbou. A vlastně v posledním roce, kdy jsem se pořád nedostávala na žádnou školu, jsem se rozhodla, že zkusím ten design a uvidím. Bylo mi tenkrát dvacet pět. Řekla jsem si tehdy, že si dám takovou poslední šanci, a když to nevyjde, tak to vyjít prostě nemá. A tehdy mě vzali do Ústí nad Labem na design, kde se otevíral nový obor. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem si tak nějak řekla, že by bylo fajn dělat tuto profesi. Nechci ani říci to slovo „designér“, protože to je těžko specifikovatelné, co to vlastně je. Ale vlastně navrhovat. Navrhovat předměty. Netušila jsem, co to všechno obnáší, že to není jenom o tom, že člověk něco hezky nakreslí, zpracuje a že se to samo vyrobí (smích). Ale že jednou z nejdůležitějších a nejnáročnějších je následující fáze konstrukce produktů a pak samotná výroba a realizace. Na tom se potom teprve odráží celý výsledek.

Tady vám asi hodně pomohla zkušenost produkční?

Produkční jsem dělala pět let full-time. A pak vlastně i při škole brigádně. Vtipné na tom je, že někdo produkci studuje a já ani tenkrát nevěděla, že to lze. To bylo pro mě srandovní zjištění. Ale ta praxe mi neskutečně pomohla. Bez této průpravy bych asi věci nebyla schopna dávat takhle dohromady. Prostě musím zvednout telefon, zavolat tam a tam, domluvit si schůzku, propojit lidi. A dnes už projekty nejsou jenom o designu, ale o tom, že vím, komu zavolat, koho oslovit, kdo na co je šikovný. Produkční práce mi tedy nadále zůstává. Samozřejmě jsem mohla jít pracovat vyloženě jenom jako designér a soustředit se na nějaký dílek z celé činnosti co dělám, ale mě by to asi úplně neuspokojovalo. Chci mít produkt pod kontrolou od začátku do konce a vědět, že výsledek dopadne, jak si představuji.

Ještě bych se vrátil k vašemu vzdělání. Co jste studovala za střední školu, jestli to není tajné? Souviselo to nějak s designem?

Není to vůbec tajné. Nesouviselo to vůbec s designem. Já jsem knihovnice, mám střední školu knihovnických služeb. Vždycky jsem šla buď na školu, kde se ten obor otevíral nebo zavíral. Když jsem knihovnictví končila, ten rok se náš obor úplně zavřel. Pamatuji si, že jsme měli na šerpě „Konec knihovníků v Čechách“(smích). Nyní se dá studovat asi jenom na vysoké škole, na střední už to není. 

Během studia na vysoké škole jste pracovala na dvou celkem rozdílných školních projektech. Jak jste se třeba dostala k tématům tramvaje pro Prahu a pak následně k erotickým pomůckám?

Závěrečné projekty si vybíráte sami. Takže jsem si je vybrala sama, i když třeba na popud lidí z mého okolí. Konkrétně tramvaj byla moje bakalářka. Odmalička mám ráda tramvaje, mám ráda vlaky, takže když jsem v roce 2005 stála na Pavláku a čekala, až přijede nová tramvaj od Porsche Design, hrozně jsem se těšila. Říkala jsme si jaká je to asi hezká práce, dělat tramvaj, protože tady má tradici a musí to být inspirativní. A přijelo to Porsche a já jsem si říkala, že jsem asi zklamaná. Bylo mi to hrozně líto. Bavila jsem se o tom s mým panem profesorem ve škole, a ten, když jsem si měla zvolit bakalářku, mě na základě toho rozhovoru navedl na tramvaj. Na bakalářku tramvaj? Vždyť já ještě nic neumím, říkala jsem si (smích). On mi řekl, že to zvládnu a že mi věří. A pak asi po roce, po roce a půl, když už tramvaj byla hotová, tak jsem se měla zase rozhodnout, co budu dělat jako diplomku. Nechtěla jsem jít směrem, že bych si vzala za úkol opět nějaký dopravní prostředek, ale chtěla jsem zkusit úplně něco jiného. Něco, co bude drobnějšího a bude to blíž výrobě, protože přece jenom tramvaj je obrovský projekt. Myslím, že jsem ani moc nepočítala, že by se realizovala, teď nemyslím, že bych si na ní vymýšlela nějaké nesmysly, ale spíš mi přišlo nereálné, že by šel můj návrh do výroby, a hlavně v tu dobu se začala vyrábět tramvaj 15T. Byl to ideový návrh, hodně detailní, na kterém jsem chtěla ukázat, že nová tramvaj nemusí vypadat jako metro, že může být moderní, ale zároveň může mít nějaké milé prvky, které se objevovaly na tramvajích dříve, a může navázat na tradici, kterou tramvaje v Praze mají. Hlavně jsem se soustředila na to, aby respektovala pasažéra, aby se v ní lidé cítili dobře. Zabývala jsem se tím, aby se v ní pasažérům dobře pohybovalo. U tramvaje se předpokládá, že v ní někteří stráví jenom třeba pár minut a nechce se jim někam dozadu, odkud se jim bude na další zastávce špatně vystupovat. Dále řešíte sedačky, jejich tvar, materiál nebo třeba větrání a mnoho dalšího. U diplomky jsem si říkala, že budu dělat nějaké zdravotní pomůcky. Přišlo mi fajn zkusit pracovat s nějakým jiným specifickým materiálem, třeba i mít předmět pouze z jednoho materiálu. Zrovna když jsem se rozhodovala, co tedy konkrétně bude tématem mé diplomky, přišel za mnou kamarád úplně z jiného oboru a vlastně mě navedl na ty erotické pomůcky, že bych to mohla zkusit. Nejdřív jsem si říkala, že to je nesmysl, že je to přeci školní práce, že to nemůže projít. A překvapivě to prošlo, tak jsem se tím pak začala zabývat. V tu chvíli jsme netušila, že to v budoucnu tolik ovlivní můj život. Že ten můj Whoop.de.doo brand opravdu zrealizuji a že se tím budu zabývat další roky.

Jak na vaši diplomovou práci reagovali pedagogové?

Doba již byla otevřenější, ale přesto si myslím, že pro některé starší pedagogy to mohlo být ožehavé téma. Důležité bylo, že to prošlo u mého pana profesora Appla, který to schválil. Myslím si, že ale v průběhu roku měl chvíle, kdy si tím ale sám jistý nebyl. Vzpomínám si, že za mnou, to už bylo v březnu a já měla teoretickou část už napsanou, přišel, jestli si nechci téma změnit, že by byl možná raději. Tehdy jsem mu řekla, že jestli si mám změnit téma, tak to musím odložit o rok, protože to nestihnu. Tak mě nakonec nechal erotické pomůcky dodělat s tím, že mi věří. Přiznám se, že i já si to chvilku vyčítala, že jsem si na sebe ušila bič a že to musím dotáhnout, aby to mělo hlavu a patu. Když jsem dělala historickou rešerši o erotických pomůckách, tak to bylo moc zajímavé, ale pak když už mělo dojít na vlastní návrh, tak jsem měla stále jen abstraktní představu, věděla jsem, jak by to mělo působit. Zatímco u jiných produktů jsem už v této fázi mívala většinou dost konkrétní. Ale nakonec se vylouply i erotické pomůcky a dopadly, tak jak dopadly. Řekla bych, že dobře (smích).

Jaký tam je rozdíl mezi navrhováním erotické pomůcky a tramvaje?

Když budu mluvit hodně obecně, tak bych řekla, že rozdíl není žádný. Ke každému předmětu, který navrhuji, přistupuji stejně, obojí má dobře fungovat a dobře vypadat (smích). I když u té tramvaje se jedná o centimetry a u vibrátoru o milimetry, ale v podstatě to jsou dost podobné situace. Ale když půjdu více do hloubky, tak rozdíl je v tom, že se tramvaj skládá z více prvků, pracujete s různými materiály. U pomůcek pracujete na jednom produktu, ale zase tam je tolik detailů, že ta časová náročnost je skoro stejná. A když pak koordinujete celou výrobu, tak je to také velmi komplexní.

Jsou nějaké materiály, se kterými třeba pracujete ráda, protože se vám s nimi dobře dělá?

Je zajímavé, že když za mnou přijde klient s nějakou zakázkou, tak má občas pocit, že musí rozumět všem materiálům. Tomu tak samozřejmě není a ani to být nemůže, protože to by mi muselo být tak devadesát let, abych měla nasbírané takové zkušenosti (smích). Jsou designéři, kteří se zabývají právě jedním materiálem, například sklem. Já se spíš zabývám tématy, ale materiály mne zajímají a tak mne na tom baví ta různorodost. Třeba u těch pomůcek jsem se naučila hodně o silikonu, je to jiný materiál než plast. Co se týká formování, ale i těch výsledných vlastností. Je to materiál, který mám ráda. Teď se třeba hodně používá v automobilovém průmyslu na všechny možné dílky a je čím dál tím víc používaný. A samozřejmě mám ráda tradiční materiály, jako jsou sklo, dřevo a kov. V T3 Coupé jsem chtěla udělat dřevěnou podlahu, což ale úplně nešlo, protože tramvaj sice vypadá a má retro prvky, ale je nová, takže jsme museli dodržet platné předpisy. Tak jsme na podlahu použili krytinu, která se se dává na jachty. Je to úplně nový materiál, který je funkční a vypadá fajn. Nebojím se a nebráním se žádným materiálům, ale když si mohu vybrat, nejraději mám ty tradiční.

S produkty souvisí barva. Jakou roli u vás hraje barva v celkovém pojetí designu produktu? Řešíte ji už třeba hned od začátku nebo k ní dospějete až s postupem prací? Preferujete některou z barev?

To je různé. Někdy v tom mám úplně jasno, že si říkám, že to bude prostě zelená. Teď tedy přemýšlím, co jsem kdy udělala zeleného. Myslím, že pořádně ještě nic (smích). Mám ráda jednoduché kombinace, jsem v barevnosti velice střídmá. Hodně věcí, co jsem dělala, bylo bílých s akcentem černé nebo šedé. Bílá barva je pro mne úplně základní barvou, na které vynikne tvar. Dokonce bych řekla, že je jakousi základní designérskou barvou. Ostatní barvy už výrobek vizuálně velmi ovlivňují. Například černá – ta celý objekt zmenší. Barva a samozřejmě kombinace barev hraje v produktovém designu velkou roli.

Když se ještě vrátím k tramvajím. Vypadá to, že tramvaje vás mají rády. Jak jste se dostala k projektu T3 Coupé? Myslíte, že v tom hrála roli vaše studentská práce?

Bylo mi sděleno, že mě oslovili právě na základě mé studentské práce. Tu tramvaj nějakým způsobem znali a chtěli zkusit spolupráci. Takže T3 Coupé vzniklo díky té první tramvaji.

Prostředí, kde T3 Coupé pak vznikalo je hodně „chlapské“. Myslíte, že pro vás jako ženu bylo prosazování vašich myšlenek lehčí nebo naopak složitější?

Možná by to probíhalo jinak, kdybych byla návrhářem. Ten by některé věci třeba řešil striktněji, ale třeba bych se jako designér dočkala razantnějších a negativních odpovědí. Spíše si myslím, že spolupráce byla zajímavá v tom, že se mi ty lidi pro podobu, jak má T3 Coupé vypadat, podařilo nadchnout. S techniky jsme pak objížděli vozovny a prohrabávali se starými světly a vším možným. Nejprve měli tendenci mě přesvědčovat, že to, co vybírám, patří do nějaké jiné tramvaje, a ne do T3. Vysvětlovala jsem jim pak, že to není rekonstrukce a že do T3 Coupé patří to, co bude vypadat dobře. Důležité bylo vysvětlit jim princip a podstatu „kupátka“. Je ale možné, že tím, že jsem holka, tak mi taky třeba nějaké moje požadavky prošly snáz. Ale to reálně nemohu posoudit, protože jsem holka a jinou zkušenost nemám (smích). Pro mě bylo důležité, aby v dílnách pochopili a přijali můj záměr. Což se stalo, i když mě možná někdy technici škádlili a trochu strašili, že to nepůjde vyřešit a možná právě proto, že jsem designérka. Každopádně T3 Coupé byla velmi nestandardní i pro lidi v dílnách. A pro všechny, kteří dělají rádi něco nového nebo jsou nějakým způsobem kreativní, se tato práce stala i zábavou.

Jak vůbec probíhal výběr barvy?

Z výběru barvy jsem měla docela strach, protože ve vzorníku je pouze na malé ploše. Moc mi poradil váš kolega, Josef Tafat. Když jsem k vám přišla poprvé, tak mi říkal, že máte čtyřicet tisíc odstínů modré a že si mám vybrat. To jsem považovala za nemožné a přemýšlela, podle čeho to mám začít vybírat. Tak jsem začala vybírat podle luxusních značek aut. Chtěla jsem, aby barva a lak byly opravdu top. Hodně mi pomohlo, když mi ukazoval, jak se ta barva chová, když na ni svítí přírodní světlo či umělé světlo. Nakonec jsem si u vás vybrala čtyři odstíny do finále. Jeden z nich byl odstín, myslím, pro Peugeot. Ovšem tato modrá, když se na tuto barvu posvítilo, zfialověla. Finální barva vychází z odstínu pro Mercedes. Byla taková stabilní a měla jsem z ní pocit, že jde prostě o spolehlivou barvu, která bude vypadat dobře i na sluníčku i ve stínu. Pak vznikly první nástřiky na větším kusu pro Designblok 2017, kde jsme poprvé veřejnosti představili koncept T3 Coupé, a to už jsem si byla jistá, že to je fakt pěkná modrá. Lak byl jedním z nejsilnějších momentů v průběhu výroby tramvaje. Když nalakovaná tramvaj, respektive její skelet, vyjela ven, už to nebyla jen samotná konstrukce, byl to neskutečný rozdíl. Najednou to začalo vypadat jako tramvaj. Byl to pro mě úplně neuvěřitelný moment. Pamatuji si, jak jsem si tenkrát řekla, že už ta tramvaj asi skutečně bude. Na tom je vidět, jak barva najednou udělá produkt opravdovým.

A jak probíhalo samotné lakování?

Lakýrníci na tom fakt moc makali. Několikrát jsem tam byla i s nimi. O T3 Coupé se točil i dokument, jak celá tramvaj vzniká, takže jsem si nemohla nechat ujít tuhle zásadní část. Loni touhle dobou byla zrovna hrozná vedra, v dílnách pak bylo nějakých 40 stupňů přes den, což se nedá pořádně nic dělat a je to pro lakování úplně to nejhorší. Takže se začínalo třeba v pět ráno, dokud nebylo takové teplo a mohli lakovat. Musím říct, že jsem všechny moc za to obdivovala…

Zažila jste během práce na tramvaji okamžiky, kdy jste si říkala, proč jste se do toho pouštěla a naopak zase momenty, které vás povzbudily do další práce?

Tak těch momentů tam bylo různých dost. Jedním z nich bylo třeba, když pan Vandas, který vlastně celý projekt v dílnách svým způsobem koordinoval, odešel v jeho průběhu do důchodu. Tím se to trošičku zpomalilo, protože tam nebyla najednou ta energie, která to posouvala vpřed. Byly momenty, kdy jsem si říkala, jestli to dáme, když někteří z dodavatelů třeba včas nestíhali dodat objednané věci. Například třeba prohnutá okna, inspirovaná autobusem Škoda 706 RTO. To byl hrozně důležitý prvek a vlastně ta tramvaj byla už skoro hotová, ale pořád tam nebyla okna a muselo se na ně čekat. Bez nich ta tramvaj nemohla vyjet. A ani bychom ji tak nemohli prezentovat. Ale pak se to vždy dotáhlo do konce.

Jak dlouho vlastně celý projekt tramvaje T3 Coupé trval?

Poté, co mě Dopravní podnik hl. města Prahy oslovil na spolupráci, vznikla nejprve skica a koncept. Pak se asi půl roku čekalo, zda se projekt schválí. A po schválení, což byl konec června 2017, to znamená těsně před prázdninami, kdy přes prázdniny se toho většinou moc neudělá, se mělo začít na tramvaji pracovat. A deadline byl září 2018, což byla velmi krátká doba. My v tu dobu měli jenom koncept a rozvržení interiéru. Konstrukce nebyla hotová vůbec. A v dílnách už začínali připravovat podvozek. Takže začal docela maraton. Ideálně by se to mělo dělat tak, že by se půl roku připravovala technická dokumentace v součinnosti s finálním designem a až pak by se šlo do samotné realizace. Ale ve výsledku to dopadlo hodně dobře (smích). Na druhou stranu si říkám, že ty deadliny jsou dobré, že člověk pak zmobilizuje síly, a když je kratší čas, tak je to v podstatě lepší, než když se to vleče a ta prvotní nadšená energie mezitím vyprchá.

Slyšel jsem, že původní myšlenka byla, že to bude kabrio tramvaj?

To byla úplně první myšlenka, se kterou přišel Dopravní podnik, ale zároveň ji sám pak stáhl, že to není z technických a bezpečnostních důvodů možné. Inspirací byla „mazačka“ což je specificky upravený otevřený pracovní vůz, který slouží k mazání kolejnic v pražské tramvajové síti. Tam to možné je, protože nevozí lidi. Nemůžete stát jen tak pod trolejí a kousek od pantografu, to by opravdu nebylo bezpečné. A dokonce si myslím, že by to ani nepůsobilo moc dobře. Dopravní podnik nakonec rozhodl, že tedy udělá polootevřený vůz a dostala jsem zadání, že ta zadní část může být „nějak“ ze stran otevřená (smích).

Co bylo největším oříškem pro vás jako pro návrhářku z celé tramvaje?

Z těch konkrétních věcí, s čím jsme se tam popasovali, byla ta podlaha. Nebyla jsem si stále jistá, jestli je toto správná volba. Přeci jen je to podlaha určená na lodě. Nakonec se ještě opatřila protiskluzovým nátěrem, takže jsem se uklidnila a věděla jsem, že to je ta správná cesta. Dlouho mi trvalo nakombinovat světla. Jsou tam repliky světel z tramvaje T1, jen jsem je do „kupátka nechala udělat ze skla, původní byla překvapivě plastová. Takže jsme je, jak já říkám, vlastně kvalitativně povýšili. A pak jsou tam podélné lišty, ve kterých jsou v takových tubusech stmívatelná LED světla. Ty lišty zároveň hezky zakončují stropnice. Vymyslet zakončení toho stropu, aby to působilo úplně přirozeně a aby to fungovalo a vypadalo to vlastně čistě, to nám také zabralo dost času. Nejčastěji jsem bojovala s přechodem ploch. Takže jsem přemýšlela o každé liště a každém šroubku. Tramvaj měla být původně hlavně pro jarní a letní provoz a pak se začalo řešit zimní zasklení, takže nad tím jsme si taky s konstruktéry lámali hlavu a současně s tím se samozřejmě muselo začít řešit topení. A pak řešíte i to, co se stane, když na tramvaj napadne 20 centimetrů mokrého sněhu. Takže tyče na držení, v zadní části vozu, jsme museli udělat podstatně silnější, protože jsou zároveň nosným konstrukčním prvkem.

A co často diskutovaný bar?

V T1 byl takový malinkatý pultík na prodej lístků. Tak jsem si řekla, že to je dobrá inspirace pro malý bar v T3 Coupé. Nejdřív jsem ho chtěla v podstatě nechat na skoro původním místě, kde byl v té T1, což je vlastně hned po levé straně u vstupu. To ale způsobovalo spoustu technických komplikací. Až se na jedné schůzce někdo zeptal, jestli ten bar musí být skutečně tam. No a tehdy jsem konstatovala, že vlastně nemusí. Vše se tím hodně zjednodušilo, bar se přesunul do středu tramvaje, zlepšil se průchod tramvají, pískovač zůstal funkční na svém místě a bar se výrazně zvětšil a pohodlně se tam vešly sudy a pípa. Dokonce to vyřešilo i takový detail, že když byste z venku u vstupu do tramvaje koukal dovnitř, viděl byste do útrob toho baru a byl by tam zřejmě vidět i zadek obsluhy. Což by asi pak nebylo zrovna fotogenické (smích).

Nesmím zapomenout pogratulovat k nedávno získanému ocenění za T3 Coupé, k prestižní designérské ceně Red Dot. Co pro vás toto a další podobná ocenění znamenají?

Já moc děkuji, ale pořád říkám, že to je kolektivní práce. Mám z toho radost a vnímám to jako skvělou zpětnou vazu, je vidět, že T3 Coupé se lidem fakt líbí. A když jsou to prestižní ceny typu Red Dot, tak si tak nějak říkám, sakra, ono se to fakt povedlo. Vážím si toho a upřímně z toho mám radost. Navíc myslím, že lidé, kteří na tom se mnou pracovali, jsou tím rovněž oceněni, a můžou být hrdí, že odvedli dobrou práci, kterou ocenil i někdo další.

Co považujete za důležité pro váš obor a třeba se na to zapomíná?

To je hezká otázka. Já si právě myslím, že je hodně důležitá součinnost právě mezi obory, jako je design, konstruktérství a výroba. To se vždycky u všech produktů neděje. A pak třeba vidíte, že některé produkty fakt špatně fungují. Mám takovou osobní zkušenost s krásnou čajovou konvicí. Po každé, když jsem z ní nalévala čaj, jsem se polila. Zkoušela jsem různé způsoby uchopení, nalévání atd. a i když byla vzhledově přitažlivá, zjistila jsem, že jí nesnáším. To jsou situace, kdy si někdo prosadil pouze vzhled a nereflektoval funkci. Ale děje se to i naopak. Říkám tomu inženýrský přístup, věc sice funguje, ale vypadá celkem blbě (smích). Ani jedno podle mě není dobře. A od toho by tam měl být zkušený projektový manažer, který toto a spoustu dalšího ohlídá. Což je často taky chybějící článek. V projektech, na kterých pracuji jdu většinou za hranici svého oboru, takže jsem kromě designéra často i v roli projektového manažera. I když jsem v té roli někdy nedobrovolně, tak vím, že bez toho by se mohl celý projekt zastavit…škoda, že se na školách tento obor nevyučuje. Myslím, že by byla po takových lidech velká poptávka. Já bych hned někoho takového do svého týmu brala.

Foto: Petr Hejna, Michal Kratochvíl, Petr Ludvíček a archiv Anny Marešové

Fotografie

Galerie

Rozhovor Anna Marešová

Celá galerie

Datum publikování: 20.6.2019

# # # # # # # #
Přepínač

Nahoru