S veterány po vlastní ose na Expo do Japonska? Expedice Robot Praha-Ósaka to dokázala

Kde a kdy vznikla troufalá myšlenka vzít pár veteránů a vyrazit s nimi na dlouhou cestu z Prahy do Ósaky?

Prvotním impulsem bylo minulé Expo v Dubaji, kde jsme vystavovali hodinky Robot v restauraci našeho známého. Pak šla léta a novým generálním komisařem české účasti na světové výstavě byl jmenován Ondřej Soška. Sešel jsem se s ním takové dva roky nazpátek a on mi ukazoval plány, jak bude vypadat český pavilon a celkově mě seznamoval se zamýšleným konceptem. Můj původní záměr byl, že bychom tam chtěli prezentovat naše hodinky. On mi ale vysvětlil, že mají českou expozici namyšlenou jinak než jako výstavu konkrétních produktů. Při diskusi vyšlo najevo, že pavilon je na opravdu atraktivním místě a je kolem něj velká venkovní plocha. Stále mi to nedalo a ptal jsem se, co tam vystaví. Pořád jsem žil v domnění, že tam přeci něco typicky českého musí být vidět. Navrhl jsem mu československé historické vozy, protože Japonci nás berou jako automobilový národ s neskutečnou historií, ať už se jedná o Škodovky, Tatry, Airovky a další značky. Laurin & Klement měl dokonce v Japonsku zastoupení a v jeho vozech jezdila i císařská rodina.

A odtud byl tedy již ten pověstný krůček, nebo to bylo ještě mnohem složitější?

Pan Soška se na to moc netvářil a prý jak by je tam z Čech dostali. Já mu řekl, že my ta auta vezmeme a přijedeme na místo s nimi. Za minutu jsem se zastavil a říkal jsem si, co to povídám. Při odchodu ze schůzky jsem si na chodbě chtěl nafackovat, co jsem to slíbil. On mi druhý den volal, jestli jsem to myslel vážně. Odpověděl jsem mu, že asi by se to dalo, ale že je to možná nesmysl. Začali jsme o tom v dalších dnech diskutovat a přemýšlet. Poslal mi odkaz na historickou expedici Sakura, která v roce 1970 do Ósaky cestovala od nás stopem. Když jsem dočetl jejich příběh, řekl jsem si, že by bylo geniální na tu jejich cestu navázat. Obvolal jsem pár svých kamarádů, kteří se mnou veterány jezdí, a když jsem jim to po telefonu vysvětloval, nastalo vždy na druhé straně hrobové ticho a vzápětí, že jsem se zbláznil. Pak se jim to ale v hlavě rozleželo a domluvili jsme se, že to chceme zkusit. Vzájemně jsme se povzbuzovali a motivovali, že reálný to je. Takže se třemi kluky jsme se dohodli, že do toho jdeme. Trochu se to rozkřiklo, nechtěli jsme ale, aby nás jelo dvacet. Původně jsme se domluvili na pěti posádkách, a nakonec nás jelo sedm. Čím více informací jsme si zjišťovali, tím více problémů se objevovalo. Přechody přes hranice, související byrokracie, nejrůznější povolení a mnoho a mnoho dalších. Prvotním impulsem cesty tedy byl můj slib panu komisaři.

Dovedu si představit, že kromě administrativy muselo být spousty práce s přípravou vozů. Jak přípravy probíhaly a kolik jim bylo potřeba na tak náročnou cestu věnovat času?

Auta jsme připravovali, mohu říct, půl až tři čtvrtě roku. Každý se k tomu postavil jinak. Někdo si s tím moc hlavu nelámal, my jsme naopak auto připravovali velmi důkladně, a přesto to nestačilo. Jako jediný ve startovním poli jsem jel se vzduchem chlazeným vozem, Tatrou 603. V místech, kterými jsme projížděli, v extrémních teplotách a kopcích, se pak k motoru dostávalo málo vzduchu. To bylo základem našich problémů, i když již cestou jsme na tom dost zapracovali, přesto do budoucna musíme na Tatře některé věci ještě upravit. Škodovka 110 se stavěla celá z gruntu, tam to kluci stihli tak tak. Pak stavěli zcela nově oktávku Lojza a Lojza (otec se synem). Ti vše zvládli včas, a dokonce ji otestovali na naši Oldtimer Rallye cestou do Francie. Byli důkladně připraveni a vše měli celou cestu plně pod kontrolou. Jejich oktávka jela bezpečně a stala se jedním z nejméně poruchových aut celé expedice. Projekt jako takový jsme připravovali jeden rok.

Trochu jste mi vzal další otázku, jak se auta s expedicí popasovala. Co jsem sledoval na sociálních sítích, tak mi přišlo, že nejvíc technika zlobila ještě cestou po Evropě a zde se hodně věcí také stihlo odladit?

To je pravda, že auta se zajela a my toho stihli dost vychytat. Nejvíc poruchová byla moje Tatra a Ivoše Octavia měla také nemálo problémů. My jsme v Bulharsku zjistili, když jsme jeli za vysokých teplot a v zácpách, že se Tatra není schopna chladit. Naštěstí v Istanbulu jsme měli den volna a já tam mám kamaráda. Díky jeho pomoci jsme měli možnost se tomu věnovat. Vyřezávali jsme do karoserie dodatečné otvory, přidávali motorky s vrtulkami, které k motoru zajišťovaly přívod více vzduchu. Rozšiřovali jsme nádechy na bocích. Hlavně jsme auto odlehčili. Má povolenou hmotnost 1,9 tuny a my byli na nějakých 2,3 tunách. Kompletně šla dolů zahrádka, z ní se přeložily náhradní díly do servisního Sprintera, dárků a úplatků v podobě Becherovek a dalších jsme se museli zbavit. Kluci servisáci na tom v Istanbulu dělali kolem dvaceti hodin. Když jsme druhý den vyjeli, auto bylo jako vyměněné. V Kazachstánu jsme pak třeba urazili tlumič, postupně jsme cestou měnili svíčky, kabely, vyhořelo relé, někde se uvolnila matička nebo upadl stěrač. To už byly závady nejenom u nás, ale podobné i u dalších posádek, se kterými jsme si byli schopni relativně snadno poradit. Pokud bychom jeli na podobnou cestu znovu, víme už na co se zaměřit a určitě bychom byli připraveni zase o něco lépe.

Která auta se naopak prokázala jako nejspolehlivější a nevěděli jste vlastně o nich?

Velmi spolehlivá byla Toyota, až na nějaké opravdu drobnosti. Ta jela jak z praku. Pak velice dobře jela druhá Octavia, syna a otce Krejčích, kteří ji na cestu vlastně postavili od prvního do posledního šroubku a byla na extrémní zátěž velice dobře připravena. Dobře sloužil i Mustang, i když i jemu se problémy nevyhnuly a kluci si z Ameriky objednávali nějaké díly přímo do Číny. Také vařili a museli vylepšovat chlazení. Stojí za to říct, že Mustang byl nejvýkonnějším autem v expedici a společně s Toyotou jeli některé úseky rychlostí 130 až 140 km/hod. Já s Tatrou jel kolem sto deseti a oktávky většinou kolem stovky. 

Jak všechny ty opravy a údržba během cesty probíhaly?

Každý večer, když jsme dorazili do hotelu a byl čas, jsme dělali nějaké preventivní údržby. Auta se čistila, dolévaly se provozní kapaliny, kontrolovaly se pneumatiky, kola, brzdy a prohlíželo se, jestli někde něco neteče. Průběžně se čistily karburátory, což znamenalo je rozebrat do posledního šroubku. Nastavovaly se ventilové vůle, měnily a vyráběly těsnění a další. Když jsme měli utržený tlumič, došlo i na svářečku. Bez našeho servisního auta si cestu vlastně neumíme představit. Nejenom, že nám vezlo náhradní díly a potřebné vybavení, ale posádka našich šikovných mechaniků v něm měla permanentně co dělat. Každý sice měl nějaké své nářadí v autě, ale když jedete v těch vedrech a starých autech tisíc kilometrů, už se vám večer po dojezdu pod autem moc ležet nechce. Kolikrát i po cestě posádky klukům volaly, že stojí s něčím někde na pumpě. Oni pak během hodiny a půl byli na místě a pomohli to odborně spravit. Při čekání auto vychladlo a dalo se na něm pracovat. Mechanici měli vlastně nejdelší šichtu. Nejenom, že absolvovali stejnou cestu, ale ještě dlouho do noci dělali na autech. Střídali se pak v řízení a museli se vyspat třeba i během cesty.

Je vidět, že mechanici a nářadí byli v jednom nasazení. Jak obstálo nářadí Bahco a Milwaukee, které Servind poskytl na expedici?

Na krokodýla od Bahca a rázový utahovák Milwaukee nedáme dopustit. Ten hliníkový mobilní zvedák Bahco byl vlastně v každodenním nasazení, je skutečně lehký, dobře se s ním manipuluje a má dostatečnou nosnost. Stejně tak rázák od Milwaukee byl frekventovaným nářadím. Ať už při dříve zmiňované preventivní údržbě, kdy se sundávala kola, kontrolovaly brzdy nebo při defektech. Byly skutečnými pomocníky na cestě.

Hodně se bavíme o tom, jak to zvládala auta, ale jak to zvládaly posádky? Cesta musela být náročná fyzicky, ale určitě i psychicky.

Naši posádku Tatry 603 jsem tvořil já a Robin Běhal, který je vlastně ve věku mého syna. Měli jsme dohodnutá pravidla, že pokud to půjde, budu řídit já. Nakonec jsem celých těch 14 200kilometrů i sám odřídil. Role Robina byla navigace, natáčení a dokumentace expedice a veškeré potřebné práce kolem. Byli jsme sehraný tým, seděli jsme v autě spolu, spali na hotelu, byli jsme pohromadě prostě 24/7. Ve vztahu k ostatním posádkám se expedice rozdělila na dvě skupinky. Jedna, kde jsem byl já a kluci z obou oktávek, klasičtí srdcaři veteránisti, kteří si po dojetí rozdělali u aut campingová křesílka, věnovali se údržbě a dali plechovkáče. Druhá skupinka se vytvořila z rychlejších aut, která ráno vypálila z hotelu, aby byla na dalším místě co nejdříve a jejich posádky mohly objevovat nejenom krásy projížděné trasy, ale i bary měst, kde jsme přespávali. Tohle mi přišlo líto, že jsme se takhle rozdělovali. Ačkoliv byla domluvena hned na začátku nějaká pravidla, tak k určitým organizačním neshodám docházelo. Na jednom místě se sešli úspěšní podnikatelé a ředitelé, všichni se svou hlavou. Nechtěl jsem ale vystupovat z pozice síly, takže jsme pak najeli na režim, že kde to šlo, mohl jet každý svým tempem. Když bylo nutné jet v koloně, jako například v Číně, kde jsme byli pod drobnohledem, nebo na náročných rozbitých cestách, drželi jsme se pak pohromadě.

Na začátku cesty byl jasně stanovený termín, kdy jste se měli objevit na Expu v Ósace. Vše se zdařilo, jak to ale bylo na cestě?

Myšlenka byla jasná, ráno vstát a večer být na stanoveném místě. Vzhledem k délce, jsme potřebovali trasu projet co nejrychleji, jeli jsme opravdu převážně dálnice a rychlosilnice, abychom ty kilometry odkrajovali. Fyzicky to bylo náročné, teploty 45 stupňů v autech bez klimatizace a ve stresu, jestli dojedete nebo nedojedete. Musíte hlídat a poslouchat, co se děje s auty. Jsou to veteráni, stará auta, která mají oproti souběžně jedoucím novým autům v provozu odlišné jízdní vlastnosti a o dost hůře třeba brzdí. Mnohem více musíte sledovat provoz a myslet za okolní řidiče, kdy zabrzdí nebo zatočí. A v tom vedru víte, že máte před sebou tisíc kilometrů, v Kazachstánu byla jedna etapa dokonce 1 200 kilometrů a jedete po silnicích, které jsou opravdu rozbité, kde můžete jet jen 30 až 40 km/hod. Jedete čtyřicítkou a zjišťujete, že tu cestu budete muset jet dva dny. Do toho vám tam přes cestu nekontrolovaně přebíhají koně, velbloudi nebo krávy. Kvůli vedru a komárům jsme chtěli jet v noci, ale to také nešlo, protože tam večer lítalo tisíce chroustů a za hodinu jste neviděli přes čelní okno. Takže ani to se nedalo a bylo to fyzicky a psychicky opravdu náročný, ale my jsme otužilí chlapci a držáci, takže jsme to dali a do cíle dojeli.

Která ze zemí ve vás zanechala nejlepší dojem a kterou byste nejraději mávnutím kouzelné hůlky přeskočil?

Když to vezmu odzadu, nejhorší byl Kazachstán, kde bylo obrovské vedro, hodně rozbité silnice a vlezlí lidé. Když jsme někde zastavili, už se nám cpali až do aut. Podobně to bylo v Ázerbájdžánu, chudí lidé, chudý kraj. Rozhodně bych to alenechtěl nějak vymazat. Jsem rád, že jsme projeli každou zemi a měli možnost je díky relativně krátké době a návaznosti na sebe porovnat. I když zmiňuji ten Kazachstán jako nejhorší, tak na druhou stranu musím říct, že má nádhernou přírodu. Byly tam třeba stepi, kde to bylo dva dny stále stejné, ale pak přišly velice zajímavé hory a kopce. Velký dojem na nás udělala Čína. Ta je opravdu velmi zajímavá. Zeleň, hory a proti nim placka, řeky, jezera, čistota. Ochotní a milí lidé, kteří kdekoliv jsme zastavili, se kolem nás seběhli a přinášeli nám pití, ovoce, jídlo. Fotili se s námi, zajímali se o nás, protože vlastně nikdy neviděli historické vozidlo. Nemají tam veterány, není tam vybudována ta tradice. Takže jsme Čínu vůbec nevnímali jako nějak ekologicky zatíženou zemi, špinavou a s kouřícími komíny továren. Starali se o nás velice dobře, možná ale díky tomu, že jsme museli mít přes Čínu najatou jejich agenturu.

Ještě před samotnou cestou jsme měli možnost se spolu potkat a vyprávěl jste o tom, jak složité bylo vyřídit veškeré administrativní požadavky spojené s cestou.

Přesně tak, ale potom, co byla třeba uzavřena dohoda se státní čínskou turistickou agenturou, všechno fungovalo. Při vjezdu do Číny jsme museli absolvovat proceduru získání čínského řidičáku a auta musela projít jejich technickou kontrolou. Doprovázeli nás, všude byl pro nás připraven program, policie si nás nevšímala a všichni o nás věděli, že přijedeme. Všude nás vítali zástupci vedení měst, ředitelé hotelů. Bylo to takové předem pro nás připravené show. Nám se to líbilo. Čína byla dobrá, ale zajímavá byla i Korea, kterou jsme tedy projížděli jenom dva dny. Všude zeleň a hory. V Koreji jsme se ale museli rozloučit se servisní dodávkou. Věděli jsme to už před cestou, a přestože jsme se to zkoušeli řešit i přes naši ambasádu, nepodařilo se to. Mají tam prostě dodávku za nákladní auto a nákladní auta s cizí registrační značkou a s cizím řidičem nesmí v Koreji jezdit. I zde jsme si museli najmout agenturu, která se za nás zaručila, a zaplatit kauci. Museli jsme nechat přeložit do korejštiny řidičáky. Kluky mechaniky jsme si spolu s nejnutnějšími náhradními díly rozdělili do aut a servisní vůz jsme poslali zpátky do Čech lodním kontejnerem. V Japonsku jsme bohužel neměli moc času cestovat, ale byli jsme se samozřejmě podívat v Ósace, viděli jsme Kóbe a Kjóto a svezli jsme se Shinkansenem. Když se ještě vrátím, tak zajímavá krajina byla i v Turecku. Když jsme vyjeli z Istanbulu, jeli jsme horami, spoustou zeleně a pak podél pobřeží Černého moře.

Co vás všechno čekalo a zažili jste v japonské Ósace?

V Ósace bylo domluveno, že v rámci Expa tam budou naše auta po dva dny vystavena. Komplikované ale bylo, že do areálu jsme mohli vjet pouze v noci. Auta jsme tedy převezli z celnice k výstavišti na venkovní parkoviště, pak jsme přišli večer a převezli je dovnitř, to celé trvalo dvě hodiny. Auta jsme zaparkovali na určené místo před halu 500 metrů od českého pavilonu. V té hale se pak promítal krátký sestřihaný film již s japonskými titulky o naší expozici. Lidé si tam mohli auta v klidu prohlédnout a vyfotit se s nimi. To vzbudilo opravdu velkou pozornost. Druhý den v šest hodin ráno, když ještě bylo prázdné Expo, jsme mohli přejet těch pět set metrů k našemu pavilonu. Tam jsme se vyfotili společně s auty před ním a pak je zase přeparkovali zpátky před zmiňovanou halu. Právě druhý den probíhal na Expu český národní den a my jsme se tam setkali s panem prezidentem, který náš závod na začátku odstartoval před Pražským hradem a přišel nás pozdravit i do cíle, což bylo hezké. Měli jsme možnost jít do haly, kde u příležitosti české prezentace hrála Česká filharmonie, představení tu měl Cirk La Putyka a zazpíval Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu. Japonci milují českou klasickou hudbu a před halou stála fronta jako blázen. Během představení seděla vedle pana prezidenta japonská princezna a ta se ho ptala, jaký má ten den program. On jí odpověděl, že musí samozřejmě navštívit japonské a české pavilony a že pak jde pozdravit nějaký blázny, co přijeli starými auty až z Čech. Jí se to pak nějak rozleželo v hlavě a její lidé volali ředitelce českého pavilonu, jestli by se směla také přijít podívat a jestli budeme souhlasit. Samozřejmě jsme souhlasili včetně instrukcí, že se nesmíme princezně koukat do očí, nesmíme jí oslovit, podávat jí ruku a nesmíme se s ní fotit. No pak přišel ten moment, kdy dorazila sedmdesátiletá dáma. Ptala se hned kdo je boss, tak jsem řekl, že já, a podala mi ruku. Nechala si ukázat všechny vozy, sedla si do nich, prohlédla si motory a pochválila, jak jsou krásný a vyfotila se s námi. Dodatečně si pak na mě nechala sehnat e-mail a poslala mi fotky, když byla mladá studentka, s jakými auty jezdila. Musím říct, že se v autech dobře orientuje, sami mají v rodině také veterány a velice dobře ví, že stará auta měla oproti dnešním správné velkoobjemové motory. Moc nás potěšilo, že nás poctila svou návštěvou.

Už jste nějaký týden zpátky doma, lodní dopravou dorazí zítra i vaše auta. Máte v hlavě myšlenku na nějakou další podobnou expedici?

Jedná se o finančně i projektově velmi náročnou záležitost. Takže tohle každý rok určitě jezdit nemůžeme. Navíc každý rok organizujeme a absolvujeme Czech Oldtimer Express, což je čtyřicet až padesát historických vozů na týdenním tripu do různých končin. Mimo jiné jedeme příští rok Itálii. Taková velká expedice se nabízí jednou za 5 let, když je Expo. Příští je ale v Saudské Arábii, což je přes Sýrii, Irák nebo Izrael. Zajímavé by to bylo, napadlo nás to. Teď jsme si dali cíl vyzvednout zítra auta, která právě dorazí zpátky z Japonska. Já chci svoji Tatru určitě ještě technicky posunout dál, aby byla spolehlivější. Uvidíme, co bude dál. Byl to pro mě zlom, být poprvé měsíc mimo domov, musíte pořád myslet na jízdu a na auto, a dokonale jsem si vyčistil hlavu. Jak jsem říkal, je to náročný, takže pokud by bylo něco dalšího, zredukoval bych tým na tři, maximálně pět stejně naladěných posádek. Pokud bude ochoten jet s námi opět servisní tým, tak si myslím, že jsme schopni jet hodně daleko. Expo byl jednoznačný a geniální cíl. My potřebujeme mít cíl a správný moment. Až přijde nějaká myšlenka, tak určitě dáme vědět.

Zmínil jste, že jste byl poprvé takhle dlouho pryč. Jste pracovně velmi aktivní člověk, jak jste byl ve spojení s vašimi aktivitami doma v Česku?

Na cestě jsem měl samozřejmě počítač i telefon s sebou. Vstávám brzy, a tak jsem nejnutnější věci vyřizoval hned ráno. V Číně to bylo horší, jak mají hlídaný internet, nešly nám tam telefony ani maily. Museli jsme si pořídit jejich datovou SIM kartu, abychom měli navigaci. Google Maps tam totiž nefunguje, takže jsme používali jejich navigaci. Přes jejich simku jsme byli ve spojení přes WhatsApp, ale maily nebyly funkční. Také je potřeba počítat s tím, že tam nejdou používat ani platební karty Visa nebo Mastercard. Nainstalovali jsme si však jejich multifunkční čínskou aplikaci WeChat, která slouží zároveň jako sociální síť, komunikační platforma, navigace a platební systém.

Čím se teď po vašem příjezdu aktuálně zabýváte?

Mojí hlavní náplní je opět Autodrom Most, hodinky Robot, pak veteráni a mám ještě penzion v Českém ráji, kde také bydlím. Automobilový průmysl už jsem opustil a už se tam ani vracet nechci. Bohužel to takhle musím říct a je to prostě smutný, ale neviděl jsem tam již smysl práce. Takže zatím je prioritou Autodrom Most a hodinky. Hodinky potřebujeme dál posouvat, přestože každým rokem rosteme, ještě to není tak, jak bych si představoval. Budování značky je velmi náročné časově i finančně, takže se tomu intenzivně věnuji, abych tu značku někam posunul, aby byla soběstačná a ukázalo se, že i v České republice jsme schopni vyrábět kvalitní hodinky.

Děkuji za rozhovor.

EXPEDICE SAKURA

V roce 1970 se v japonské Ósace chystala Světová výstava EXPO 70. Japonská veřejnoprávní televize NHK vyhlásila soutěž pro mladé lidi na téma „Jak se dostat nejzajímavějším způsobem na EXPO 1970 do Ósaky“. Protože tehdejší Československo se mělo Světové výstavy také zúčastnit, navštívil fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma se svým kamarádem přípravný výbor, kde jim potvrdili, že soutěž je skutečně vyhlášena. Holanďané do Japonska cestovali na kolečkových bruslích, někdo pádloval na loďce přes Tichý oceán a jiní letěli balonem. Cestu čtyř mladých Čechů, kteří se do Ósaky rozhodli cestovat stopem, muselo schválit ministerstvo zahraničí, protože chtěli cestovat mimo jiné přes Turecko, Írán, Afghánistán, Pákistán, z Indie se pak přeplavit do Malajsie a Singapuru. Ze Singapuru pak polskou nákladní lodí pokračovali do Japonska, kde je po půl roce, přesně 22. srpna 1970, přivítali na Světové výstavě a v českém pavilonu. Mimochodem mladí Češi na výstavu dorazili jako jediná z expedic.

Další články z aktuálního, ale i starších vydání ServindNEWS si můžete přečíst zde.